Po šestnácti hodinách jízdy se vlak, který mě vedl až daleko za polární kruh, konečně zastavil. Bohužel to nebylo tam, kde jsem chtěl, ale necelých 200 kilometrů jižně od mého cíle, v Narviku. Vlak se porouchal.
S mým novým australským kamarádem jsme vstali a začali se kymácet stejným směrem jako ostatní cestující, kteří zřejmě dostali pokyn vystoupit z vlaku, i když nebyli o nic méně zmatení než my. Vystoupili jsme uprostřed ničeho. Během severské zimy.
Já a ostatní cestující, kteří z všemožných důvodů také mířili na konečnou stanici polárního expresu, 1200 kilometrů severně od Stockholmu, jsme se sešli před nepojízdným vlakem a zmateně stáli a čekali na jakékoliv informace ohledně naší nečekané zastávky.
Situace byla tak absurdní, že ve vzduchu se nepohybovala ani panika, ani zlost, ale spíš jakési překvapení. Říkal jsem si, že nás přece nemůžou jen tak nechat stát v té kruté zimě bez jakéhokoliv vysvětlení.
Jedinou věcí, která narušovala tuhle zvláštní atmosféru, byl sem a tam pobíhající drobný švédský průvodčí, který se snažil do toho momentu vdechnout trochu klidu a nějak nám celou situaci odůvodnit.
Jeho manýry a způsob, jakým se choval, mi připomínaly někoho z personálu drahého alpského hotelu, perfektně zdvořilý, ale i tak lehce odtažitý.
Vlastně mi celou dobu připomínal postavu z mého oblíbeného filmu, Gustava H. z Grandhotelu Budapešť.
Během jeho pobíhání jsem si ho dovolil osobně odchytit a začal jsem se s ním bavit. On, jako by byl v transu z celé situace, nedokázal opustit svoji profesionální roli a začal mi popisovat, na jaká krásná místa se z našeho stanoviště mohu z dálky podívat, aby mi čekání rychleji utíkalo. Zmínil i jednu posvátnou horu, kterou uctívali místní Sámové. Jejich znak měl hrdě připnutý na své hrudi. Bohužel informace o tom, proč a jak dlouho zde budeme stát, jsem z něj nedostal.
Po pár cigaretách a focení místního okolí jsem se od ostatních pasažérů dozvěděl, že problém není ve vlaku samotném, ale že jsou porouchané koleje pár kilometrů před námi.
A tak s identifikovaným problémem začalo naše oficiální čekání na naši záchranu. Pan průvodčí, kterému jsem říkal Olaf – ne proto, že by se tak jmenoval, ale protože jsem měl pocit, že by mu to jméno sedělo – nám všem sdělil, že existují dvě možnosti: buď počkat na autobus, který přijede z Narviku, nabere pár lidí a odveze je, nebo dál čekat na to, až někdo někde spraví problém s kolejemi. Myslím, že jsme byli všichni rádi, že máme alespoň nějaké vysvětlení té situace, i když jsme vlastně pořád vůbec nevěděli, za jak dlouho a jestli se vůbec ten den do Narviku dostaneme.
Čas mi ubíhal díky mému australskému kamarádovi, jehož jméno jsem v době psaní už bohužel zapomněl. Bavili jsme se o životě a hlavně o tom, jak jsme oba skončili tady v téhle situaci. Poté, co jsem mu sdělil svůj důvod, byla řada na něm.
Dozvěděl jsem se od něj, že po vystudování inženýrské školy v Sydney začal pracovat jako supervizor v místních dolech na těžké kovy. Působil velice klidně a spořádaně, a proto jeho rozhodnutí sbalit si věci, odejít z dobře placené práce a ze slunečné Austrálie a odstěhovat se za polární kruh bez zařízené práce a bydlení bylo o to zvláštnější.
Jeho vyprávění však přerušil Olaf, který nám z vlaku donesl müsli tyčinku a zároveň nám oznámil, že za chvíli přijede autobus. Bohužel neměl ani zdaleka takovou kapacitu, aby se do něj vešli všichni lidé. Nakonec se ukázalo, že je určený pro skupinu ze zájezdu. A tak jsme byli ponecháni s jedinou možností – čekat na opravu kolejí.
Nakonec jsem se s Australanem vydal do jedné nedaleké kabiny. Vlastně jsme se spolu ani moc nebavili. Oba jsme byli otrávení z celé situace, čemuž nepomohlo ani snažení optimistického Olafa. Ale díky podobným plánům a i způsobu, jakým jsme se sem dostali, jsme se cítili o trochu méně sami a ulehčili jsme si tíhu momentu, kdy jsme oba cizinci v nové zemi, uprostřed ničeho, čekající nejen na vlak, ale i na to, jaký bude náš život v Norsku.
Ještě než jsem dokázal dopít svůj horký čaj, který jsem si koupil ze starého automatu, doběhl za námi Olaf a oznámil, že se můžeme vrátit do vlaku, protože dostal zprávu, že koleje jsou opravené.
Do vlaku jsem se vrátil s mým australským kamarádem, ale oba jsme si šli mlčky sednout na svá místa. Zdánlivě ze stejného důvodu, abychom si vychutnali poslední momenty z dlouhé cesty a srovnali myšlenky před tím, než začnu nový život v Harstadu.
Do něj jsem přijel autobusem z Narviku, tentokrát už bez svých nových známých z polárního expresu. Na autobusovém nádraží, teď již pozdě večer kvůli dlouhému zpoždění, na mě čekal mladý energický Mohammed Zana, jak jsem se později dozvěděl pravá ruka mého budoucího šéfa. Odvezl mě černým Mercedesem na mé pracoviště. Celá cesta trvala asi 5 minut, ale za tu dobu stihl metodicky říct, koho potkám, kdo jaký je a jaký je pro mě plán. Jeho systematičnost a přátelská povaha z něj opravdu zářily. Jak jsem si později všiml v průběhu roku, byl to nesmírně tvrdě pracující, neustále se pohybující člověk. Sice jsem ho nikdy neviděl déle než 10 minut v kuse, protože pracoval ve více podnicích, ale jeho přítomnost jsem vždy nějak cítil nebo aspoň zahlédl.
Steakhouse Big Horn, tam na mě čekal můj budoucí zaměstnavatel Borislav Zarkov, ale nikdo mu neřekl jinak než Bobby. Bulhar jako hovado, klasický hospodský s pivním pupkem a rukama jako polena, ale zároveň s tak přátelským úsměvem, že jsem měl pocit, jako bych se s ním znovu shledal, a ne jako bych ho viděl poprvé. Na přivítanou mi udělal pořádné jídlo. Byl to jednoduchý burger, ale po tak dlouhé cestě to bylo jídlo jako z nebe.
Vzal jsem si ho nahoru nad restauraci, kde jsem měl zároveň i svůj malý skromný pokoj, který jsem ve stejném patře během roku sdílel s mnoha lidmi. Když jsem tam seděl a jedl, nemohl jsem si pomoct a musel jsem se zasmát tomu, jak rychle a náhodně se tahle moje mise přestěhovat se do Norska odehrála. Všechno, co jsem původně chtěl, bylo počkat na Martina a cestu kolem světa na kole a vydělat si trochu peněz – a teď jsem tady, v zemi, kde slunce nezapadá.
Jak se to stalo?
Celý nápad vznikl poměrně spontánně. Vlastně jsem se velkou část roku 2024 připravoval na cestu kolem světa na kole. Pracoval jsem jako programátor a o víkendech jsem měl i práci ve skladu. Ukrutná práce, 12 hodin v sobotu a neděli, celou dobu jsem jen skenoval balíky běžící na pásu a pak je rozřazoval do palet. Upřímně to byla ta nejhorší pracovní zkušenost v životě a vím, že bych to nedělal snad ani kdyby mi za to platili zlatem.
Tu cestu jsem nějak držel v tajnosti. Nechtělo se mi všem kamarádům vysvětlovat, že dám výpověď ve své práci, pro kterou jsem poslední dva roky tak usilovně pracoval, a když už jsem ji konečně získal a mohl se kariérně posouvat, tak bych se jí jen tak vzdal.
No ale otázkám na moji budoucnost a co chci teda dělat, když už jsem nebyl studentem a měl jsem tu „dospěláckou“ práci, jsem se nevyhnul. Tak jsem jednou Tomášovi, Simonovi a Martinovi řekl svůj nápad, v hospodě, tak po šesti pivech.
Všichni jsme se tak nějak smáli absurditě toho nápadu. Jenomže za pár týdnů za mnou přišel Martin, shodou okolností byl Silvestr a řekl mi, že by taky chtěl udělat podobnou cestu, jelikož ho nebavila jeho aktuální trajektorie studenta dopravní školy. Jak jsme se o tom víc bavili, tak se mě zeptal, jestli by nemohl jet se mnou. A já, jelikož to bylo zase u piva, jsem hned řekl, že jasně, bez problému.
Následující den, když jsme vystřízlivěli, to nadšení z toho plánu nezmizelo. Nebyla to jen nějaká blbá opilecká myšlenka, ale stal se z toho reálný plán.
Byl však jeden problém, Martin neměl peníze. Já vlastně pořád taky moc ne, i když jsem si to ani neuvědomoval. A tak jsme se domluvili, že si půjdeme vydělat do zahraničí. Našli jsme si, v jaké zemi se vydělává nejvíc peněz, a jako první nám vyšlo Norsko. Jelikož nám peníze i Norsko jako země Vikingů znělo dobře, hned jsme se rozhodli rozesílat CV.
Jakožto trochu idioti jsme si taky řekli, jak moc by bylo super žít za polárním kruhem a prožít polární den a noc. Což bylo rozhodnutí, které ani nevím, jak vzniklo, ale v tu chvíli nám to znělo skvěle.
Po pár týdnech rozesílání se ozvali nejdřív Martinovi. Ten si našel pozici číšníka v Altě, desetitisícovém městě uprostřed ničeho, zhruba 400 kilometrů severně od polárního kruhu. Na rozdíl ode mě odjel hned, jelikož neměl práci a tudíž žádný závazek, a mohl vyrazit okamžitě. Sbalil se a v únoru už byl pryč.
Já jsem si našel pozici jako kuchař v Harstadu. Nástup 25. března. Takže mi v Praze jako poslední věc zbývalo počkat, až mi skončí pracovní smlouva, rozloučit se se všemi na rok, sbalit si svoje věci a začít novou životní kapitolu.
Vyrazil jsem zhruba týden před nástupem. Ještě jsem jel za Josefem, který studuje v Rotterdamu, kde jsem mu dělal společnost tři dny a vychutnával si poslední momenty velkoměsta před tím, než budu hozený do pro mě, jako rodáka z Prahy, malého Harstadu.
Jako poslední část cesty mi zbýval přesun do Stockholmu. Do něj jsem dojel absolutně brutální 24hodinovou cestou Flixbusem z Rotterdamu, což je zkušenost, kterou bych nepřál ani svému největšímu nepříteli.
Naštěstí mě na konci cesty čekal Stockholm, absolutně úžasné město. Po příjezdu jsem si šel rychle hodit věci do hostelu a pak rovnou na bar, kde jsem potkal Joeyho, mladého Američana z Kalifornie, který cestoval po dokončení svého biochemického titulu na americké univerzitě.
Oba jsme neměli co dělat, tak jsme se přidali na jeden pub crawl. Události z té noci si bohužel nedokážu úplně vybavit. Z mojí galerie jsem zjistil, a taky z pár útržků paměti, které mi ty fotky připomněly, že jsem tančil u tyče v jednom gay baru a dohromady utratil asi 4000 za alkohol. Ale stálo to za to.
Druhý den jsem byl okolnostmi (11:00 checkout) donucen vstát z postele, ale nakonec mi to vůbec nevadilo. Dalo mi to možnost projít se po Stockholmu. Nádherné centrum, klidná atmosféra a konečně jsem navštívil snus capital of the world, takže jsem prošel i spoustu obchodů se snusem, kde jsem se cítil jako dítě v hračkářství.
No a tím skončilo moje toulání Evropou a já nastoupil do již zmíněného polárního expresu.
Začátky
První ráno si pamatuju dost dobře. Probudil jsem se v malém pokoji. Byl takový bezduchý, bílé stěny, malá postel pro jednoho, pracovní stůl a skříň. Všechno uspořádané do dvanácti metrů čtverečních a k tomu to akorát doplňoval můj cestovní kufr a batoh na ramena.
Po probuzení jsem vlastně ani nevěděl, co dělat. Věděl jsem, že to byl můj den volna před nástupem do práce. Neměl jsem vůbec žádný plán.
Hodil jsem na sebe mikinu a tlustou zimní bundu a šel si pro snídani. Jak jsem šel do obchodu, poprvé jsem si začal všímat svého okolí a začal jsem zkoumat město, které se mělo na nějakou dobu stát mým domovem.
První věc, které si člověk všimne, je obrázkový pohled na severské moře, které bylo z dálky obklopené obřími horami. Vzduch byl tak čistý, že člověk i z takové dálky mohl vidět jejich detaily, stékající proudy vody ze zasněžených vrcholů, jako kdybych mohl natáhnout ruku a sáhnout si na ně.
Jak jsem dál pokračoval městem, nezklamalo mě moje očekávání a viděl jsem přítomnost klasických norských dřevěných domečků všech různých barev, hlavně tedy v červené.
Centrum bylo poměrně skromné. Malé náměstíčko ve tvaru kruhu. Obklopovaly ho dvě kavárny, jeden obchod s oblečením a „City Bar“, jediná hospoda v celém městě s kulečníkem. Z náměstí vedlo pár ulic, většinou směrem k dalším kavárnám nebo restauracím. Při dalším mém prozkoumávání v průběhu týdnů a měsíců jsem zjistil, že město obohacovalo ještě kino, bazén a malé obchodní centrum.
Upřímně, jak jsem pak zjistil, zábavy ve městě moc nebylo. Atmosféra docela odpovídala duchu města, malé, mrznoucí, uprostřed ničeho. Jednu výhodu to mělo: krása přírody v okolí se nedala srovnat s ničím, co jsem kdy viděl, fakt nedotčená, panenská příroda.
Druhý den mi bohužel začal znovu život zaměstnance. Když jsem otevřel dveře od O’Learys, jediného čistě exkluzivního sportbaru v celém městě, poprvé jsem měl poznat své kolegy. Jako na každé pracovní pozici byla v benefitech „přátelská pracovní atmosféra“, tak teď byl můj čas to posoudit. Samozřejmě na mě čekal Bobby.
Tady stojí za zmínku, že on byl vlastníkem spousty dalších podniků a byznysů a dokonce i nemovitostí různě po městě. Při takovém majetku v tak malém městě je nemožné se schovat pozornosti, obzvlášť když vlastníte bar a noční klub, což však byla výhoda pro mě. Jelikož jsem byl zaměstnancem na více místech, po nějaké době jsem začal být známá tvář pro spoustu lidí. Což na oplátku vedlo k tomu, že jsem se s lidmi jednoduše pouštěl do řeči, nebo mi naopak nabízeli služby, ale to zřejmě proto, aby se dostali blíž k Bobbymu.
No ale to předbíhám. V O’Learys jsem se poprvé seznámil s Emilií. Na první pohled holka, které byste se trochu báli. Vypadala asi tak, jak jsem si v hlavě představoval vikingskou ženu. Ale i přes svůj vzhled byla moc milá a postupem času se z nás stali nejlepší pracovní kamarádi. Bohužel v O’Learys pracovala jen od listopadu do května a zbylé měsíce pracovala jako krajinářka, takže jsem ji při nástupu viděl jen na chvíli a pak jsme se shledali až znovu za šest měsíců.
To znamenalo, že zbylé měsíce jsem trávil, kromě pár nevýznamných postav, které vždy přišly jako záskok na pár dní (jako mladý Jonas nebo extrémně líná Kanya), s Egle. Jestli Zana byl Bobbyho pravou rukou, ona byla jeho stínem.
Byla to právě ona, která mě zaučovala první týdny do mé pozice. Člověk rychle pochopil, že to je opravdu zvláštní člověk. Sice poměrně inteligentní, co se vědomostí týče, ale zároveň se chovala jako největší ignorant na světě. Absolutně sobecká, nechápavá k problémům ostatních. Často do prázdna povídala své monology o jejích názorech na geopolitiku, rasovou teorii a o jejích poznatcích, jak necítí k nikomu žádnou empatii, což byla jedna z mála věcí, se kterou jsem s ní souhlasil. Pracovat pod ní byl asi ten nejbližší zážitek, jaké to muselo být existovat pod stínem nějaké tajné policie totalitního režimu.
Jak týdny utíkaly, Bobby mi dohodil i práci v Nordlændingenu, což byl asi nejpopulárnější noční klub ve městě. Začal jsem tam pracovat jako vyhazovač. Upřímně, jako myšlenka nebo představa ta práce zní jako zábava. A dokonce to i ze začátku byla.
Vítat všechny hosty u dveří, bavit se s náhodnými ožraly a dozvídat se jejich životní příběhy, které mi, zřejmě proto, že mě asi viděli jako nějakou autoritu v tomhle podniku, vyprávěli bez jakéhokoliv filtru. A s některými štamgasty jsem si dokonce vytvořil i takové zvláštní přátelství, kdy jsme se vídali třikrát týdně, pokaždé se pozdravili objetím a poté za mnou chodili opilí zmiňovat, jak moc mě milují a jak by mě rádi pozvali na drink.
Nejen to, ale i samotná náplň práce, vyhazování opilých lidí, mě naplňovala takovou škodolibou radostí.
Bohužel všechny tyto věci člověka rychle omrzí a zároveň tvoří pouze malou část práce. Většinu času jsem stál a koukal se na to, jak ostatní lidi pijí. Což po celém dni práce až do čtyř do rána nebylo úplně příjemné.
Naštěstí mi čas v klubu utíkal i díky mnohem příjemnějšímu, přátelštějšímu a rozsáhlejšímu kolektivu. Dva věčně pobíhající Ukrajinci, kteří se starali o sběr skleniček a čistotu klubu, Slava a Irina, díky své hodně omezené angličtině tvořili opravdové slovní perly, kterými všem vždy zvedli náladu.
Na baru byla Dragomíra, žena Bobbyho, která byla na všechny až moc hodná a přívětivá, záměrně, ale ne vlezle, aby vytvořila takovou rodinnou atmosféru. Vedle ní byl v krizích Zany přicházející posila na bar Valentin, který si upřímně myslím, že byl barman jen kvůli tomu, aby dostával Instagramy od holek, které, když byly dost hezké, zásoboval nonstop přísunem drinků. A když ne, tak ho člověk mohl najít, jak rozdává cigarety mezi pár existujících místních kuřáků.
Mně na mojí pozici vyhazovače pomáhali Stian a Yunus. Stian byl hlavním vyhazovačem klubu v době psaní už něco přes osm let a taky na to tak vypadal. Široký stejně jako dlouhý, 160 kilo s plešatou hlavou a plnovousem. Sice těch 160 kilo nebylo úplně funkčních, jelikož to byla spíše přebytečná váha než svaly, ale svoji roli zastrašování to plnilo moc dobře.
A s tím druhým panem vyhazovačem a mým nejlepším kámošem z Harstadu jsem se bavil zdaleka nejvíc. Byl to fakt borec, bývalý námořník u armády, technicky i válečný veterán, jelikož byl na jedné misi NATO, a tím pádem dostal tenhle status (nebo aspoň takhle mi to vysvětloval). A taky největší sukničkář v Harstadu. Nedělám si srandu, každý týden si z klubu odnesl novou holku.
Pamatuju si, jak jsem se ho jednoho dne zeptal na jeho systém. A potom, co mi jako první věc začal vyprávět o stylu mluvy Baracka Obamy z jeho prezidentské kampaně z roku 2008, jsem věděl, že přede mnou stojí pravý profesionál.
Polarni den
V Norsku je jeden super vtip.
¨Víš, jaký je nejhezčí den celého roku?¨
¨Je to léto.¨
Začal jsem si světla všímat v klubu. Vždycky jsme po úklidu končili tak ve čtyři. Nejdřív po každém konci začínalo být trochu jasněji a jasněji, ale tak nějak jsem si to ani neuvědomoval. První šok z toho, že nezapadá slunce, jsem měl, když jsem jednou vyšel z klubu ven tak ve dvě, abych zkontroloval opilce na cigaretě, a do očí mě praštil silný sluneční paprsek. Až pak jsem si uvědomil, že vlastně ono už svítí pořád. Až na to, že člověk musí mít dost dobré rolety na okna (nebo v mém případě si to vynahradit páskou na oči) a být vybavený melatoninem, je to docela fajn.
Nebyl jsem ani nikdy moc unavený z věčného slunce nad hlavou. Nejsem si jistý, jestli je to tím, že by slunce bylo tak super zdroj energie, nebo je tělo tak zmatené, že se samo přesvědčí, že není vyčerpané. I tím pádem jsem dělal cokoliv kdykoliv. Nejčastěji kvůli nabitému pracovnímu režimu jsem neměl moc volných dní, ale to mi nevadilo, protože právě díky nekonečnému světlu jsme s Annou často chodili po práci na túry po okolí.
Anna přišla před pár dny. Byla to nová servírka v Big Hornu jenom na letní sezonu. Poprvé jsem ji potkal v klubu, když mi ji přímo představovala Draga. Hnedka od začátku jsme si dost rozuměli. Před třemi lety se rozhodla prodat svůj majetek, dát výpověď ve své rodinné firmě, která se zabývala logistikou, a odcestovala do USA. Tam se živila jako chůva u jedné italské rodiny (jelikož s nimi sdílela národnost) a následně procestovala celé západní pobřeží. Teď přijela do Norska, aby si mohla vydělat na své další cesty, tentokrát po Střední Americe.
Naše oblíbené místo bylo Maistua. Spíš než hora to byl takový strmý kopec zhruba deset minut od města. Nejčastěji v neděli nebo pondělí po práci jsme se sešli, převlékli a přejeli jsme na malé parkoviště u vnitřní fotbalové haly, která se nacházela pod kopcem. Tu jsme u jejího vchodu zleva obešli a začali jsme stoupat. První náznak oficiální trasy značila malá červená budka, která byla očividně pronajímatelná asi od správy parku. Bohužel jsme ji ani jednou neprozkoumali. U ní nás čekalo rozcestí, dvě různé trasy nahoru. My jakožto milovníci přírody jsme si vždy vybrali levou trasu, která, i když ne na dlouho, vedla poměrně hustým lesíkem, který v letních časech voněl opravdovou novotou a svěžestí. Všude porostlé mechy a jen úzká vyšlapaná cesta, která vedla skrz a dál nahoru.
Přivítaly nás moc hezké dřevěné cestičky, které byly spíše mosty, abyste se dostali přes bažiniště. I když jsme nemohli udělat krok mimo ně, ani jsme nechtěli jít prozkoumávat jinam, jelikož v dálce začal být vidět jasný vrchol a odměna celé cesty, skleněné iglú s výhledem na celé město, obohacené o tři dřevěné židle potažené zvířecí kožešinou.
V ten konkrétní den nám tuto odměnu bohužel nevědomky pokazila jedna paní. Když jsme tam přišli, měla tam roztažený spacák. My jsme se omluvili za vyrušení a řekli jsme jí, že bychom si jen chvilku rádi poseděli a vychutnali výhled. Ona s tím neměla problém, jelikož to bylo veřejné místo, tak vlastně ani nemohla odmítnout.
Jenomže plánovaná chvilka klidu byla vyrušená jejím povídáním o jejím psovi, který měl 5000 sledujících na Instagramu. Bylo to sice zajímavý fakt, ale myslím si, že mě to nemohlo míň zajímat, a s Annou jsme jen zkousli rty a doufali, že ji povídání omrzí. Bohužel se naše přání nenaplnilo a my jsme odešli dříve, než nám paní o svém miláčkovi mohla říct všechny detaily.
Co já vím, kdybych měl psa s 5000 sledujícími, třeba bych o tom taky nezavřel hubu.
Andøya
Ještě před odjezdem, na poslední rozlučce v hospodě Nadsázka, jsme se opilí dohodli, že za mnou někdy v půlce července přijedou Max, Kuba, Simon, Tomáš a Ivan. Jenomže v hospodě vzniká spousta nápadů, ze kterých pak po vystřízlivění zůstane jen mávnutí rukou a poznámka, že to byla blbost. Naštěstí se tenhle plán naplnil a my jsme se zase všichni sešli, jen tentokrát daleko za polárním kruhem.
Pro mě to bylo opravdu surrealistické. Když jsem se přestěhoval do Norska, tak jsem to tak nějak bral jako oddělený svět od mé rodné Prahy. Jako kdyby tyhle dvě místa a lidé, které jsem tady potkal, nemohli existovat na stejné planetě. A proto, když přijeli moji kamarádi, jsem si vlastně celou dobu zvykal, že se tenhle střet světů opravdu děje a že opravdu přijeli, a není to jen výplod mé fantazie.
První den byl skoro až taková formalita – ukázat, kde všude pracuju, ukázat jim město, ve kterém teď žiju, a představit je všem svým kolegům a kamarádům. Pak jsme se šli všichni „pokřtít“ koupáním v severském moři, které bylo docela překvapivě studené, takže to byla jen chvilková záležitost. Pro tu chvíli jsme si zašli i nakoupit jídlo, pár piv a zbytek večera jsme klidně strávili vyprávěním si, jak nám bylo od té doby, co jsme se naposledy viděli.
Neplýtvali jsme časem a hned druhý den brzo ráno jsme se vydali směrem na trajekt, který nás měl odvézt do naší destinace a hlavního dobrodružství celého výletu – na nedaleký poloostrov Andøya, který jsme měli v plánu obejít zhruba za tři dny. Takže s těžkými taškami na zádech jsme nastoupili a nakonec jsme si i z „jednoduché“ přeplavby dokázali udělat dobrodružství.
Tašky jsme si nechali v úložném prostoru a nevědomky jsme se při prozkoumávání lodi rozdělili na menší skupinky. Já jsem skončil se Simonem a po chvíli jsme se začali trochu nudit, člověk může obdivovat hotelové prostory lodi jen tak dlouho, než ho to omrzí. Naštěstí jsme během našeho průzkumu narazili na svatý grál celé přeplavby – vířivku, která byla nenápadně ukrytá na konci lodi na jednom z pater.
I když byla pravděpodobně určená pro lidi, kteří na lodi trávili delší čas a měli tam zakoupený pokoj, nás tenhle fakt moc netrápil. Příští zastávka byla už naše destinace, takže i kdyby nás vyhodili, moc by nás to netrápilo (teda pokud by to nebylo doslova přes palubu).
Takže jsme se se Simonem vrátili k batohům pro ručníky, pak zpátky k vířivce a nenápadně jsme se vedle ní svlékli do trenek a vlezli dovnitř. Musím říct, že ten pocit mít vířivku pro sebe někde na lodi plující mezi fjordy za polárním kruhem je nezapomenutelný.
Po chvíli na nás narazili i kluci, kteří se na nás jen podívali a zasmáli se. Teda kromě Tomáše, který si podobný zážitek nechtěl nechat ujít a přidal se k nám. Bohužel jsme byli okolnostmi (byli jsme skoro v cíli) donuceni z vířivky vylézt.
Pomalu jsme se oblékali a najednou zazněl z lodních megafonů hluboký hlas, který nejdřív v norštině a pak i v angličtině oznámil, že v naší blízkosti jsou viditelné velryby. Takže jsme na sebe hodili poslední kusy oblečení a rychle jsme spěchali na horní patro, abychom je viděli na vlastní oči.
A musím říct, že pohled na ně opravdu nezklamal.
Určitě bych se nějakými kýčovitými, něžnými slovy mohl pokoušet popisovat, jak jsme procházeli místní krajinou, která byla opravdu neuvěřitelná. Myslím si ale, že nejlepší způsob bude nechat tady fotky zmíněné přírody, ať si každý posoudí sám.
Ale rád bych popsal jednu scénku, která perfektně zachytila, v jakém duchu se nesl celý náš výlet.
Po celém dni chození jsme se konečně zastavili na místě, kde jsme doufali, že bychom mohli strávit tu pomyslnou „noc“. Dlouhá pláž posetá ručníky, stany, obytnými přívěsy a jejich vlastníky, kteří si v klidu vychutnávali neomezený přísun sluníčka. Usedli jsme na lavičku kempingového centra Stave. Rozhodli jsme se, že tu strávíme noc, a v naší volbě nás utvrdila i nabídka vyvěšená vedle vstupních dveří, která nabízela venkovní vířivku.
Já se Šimonem jsme se dobrovolně přihlásili jako delegáti vyslaní na místní recepci. Tu okupovaly dvě krásné holky, se kterými jsme se po vyčkání krátké fronty dali do řeči. Už od pohledu sem do severního Norska rozhodně nezapadaly. Obě usměvavé, opálené brunety s kudrnatými vlasy. Zeptal jsem se, odkud jsou. Byly z Portugalska a sem přijely jen jako na letní brigádu si přivydělat, aby mohly zbytek roku v klidu surfovat.
Po chvilce jsem se jich zeptal na cenu kempu. Částku si nepamatuju, jen vím, že byla taková, že měla sílu nás všechny vycouvat z původního plánu a najít něco jiného. Recepční, také jako chudá studentka, byla velice chápavá k našemu znechucení a doporučila nám jednu skrytou pláž asi hodinu cesty severně od kempu.
My jsme se neochotně a trochu i zklamaně, že se budeme muset další večer obejít bez vířivky, vydali dál po silnici, po které jsme sem původně došli. Cestu jsme si dál zkracovali slovními hrami, které nás doprovázely už nepřetržitě od začátku výletu.
Jestli si pamatuju dobře, zrovna jsme hráli naši vymyšlenou hru, která se než jak jinak točila kolem fotbalu. Max řekl fotbalový tým a Kuba národnost. Já, Ivan, Šimon a Tomáš jsme pak museli vyhrabat z mysli ty nejobskurnější jména fotbalistů, které by nikdo z čtenářů asi neznal.
Kdybychom neměli tip od místní recepční, myslím si, že bychom na tohle místo nikdy nešli. Asi po půlhodině cesty jsme opustili hlavní silnici a šli chvilku vedlejší ulicí, která vedla přes pár místních domků. Pak jsme zašli ještě dál a začali stoupat do kopce malinkou přirozeně vyšlapanou cestičkou. Takhle jsme pokračovali dohromady dalších 30 minut. Cesta se ještě zhoršila, chodili jsme po velkých balvanech nahoru a dolů, ale poháněni představou, že už konečně ulehneme. Nakonec jsme se konečně dostali k našemu cíli, Høyvika Beach.
Portugalky doporučením nezklamaly.
Upřímně jsme všichni zůstali stát a jen koukali. Ani jsme nevěřili, jak moc se nám poštěstilo. Pláž osvětlená zlatými slunečními paprsky, schovaná ve stínu vysokých hor pokrytých čerstvou letní trávou.
Místo bylo obohacené o vyplavenou kostru velryby, která celému místu dodávala ještě záhadnější atmosféru, a o zvláštní objekt, velký kruh poskládaný z rezavých koulí.
Vedle pláže dál vedla cestička, která nás nasměrovala na louku rozkládající se pod horami. Došli jsme k tomu objektu a beze slova jsme se všichni shodli, že tady rozložíme náš kemp.
Já jsem svůj stan sdílený s Tomášem postavil dost rychle, a tak jsme jen koukali, jak se ostatní trápí se znatelně většími stany. Bylo to něco za něco, pokaždé jsme byli první, a náš stan byl lehký, ale zase jsme se v něm dost mazlili. Po tom, co jsme byli všichni hotoví, jsme začali prozkoumávat okolí. První zastávka pro všechny byla ta ona kostra velryby. Všichni jsme u ní jen tak chvíli stáli a já si říkal, jak je vlastně šílené, že něco takového vůbec existuje. Z Česka to známe jen jako fotku na Googlu nebo zmínku z hodin biologie, ale my jsme to teď měli přímo před sebou, dlouho mrtvou velrybu, zbavenou veškerého organického materiálu. Zbyla jen kostra.
Vzali jsme pár kostí k našemu kempu. Nevím proč, ale měli jsme potřebu mít nějaký artefakt z tohohle místa.
Stany jsme měli na perfektním místě, nejenže to bylo vedle toho zvláštního kruhu z rezavých koulí, ale taky vedle improvizovaných laviček s ohništěm. Samozřejmě kdo jiný než Ivan se ujal rozdělat oheň.
My ostatní jsme se rozhodli prozkoumávat dál. Tentokrát byla na řadě ta železná konstrukce. Chvilku jsme kolem ní kroužili, kopali do ní, procházeli se po ní. Zkoušeli jsme, jestli ji jde rozbít nebo odkutálet, což možné bylo, ale jelikož jsme tak strašně zdvořilí, tak jsme to samozřejmě vrátili zpátky na místo.
Jenomže pak zavolal Ivan, že potřebuje dřevo na oheň. My jsme teda posbírali, co jsme v okolí našli. Musím říct, že mě překvapilo, že tam vůbec nějaké bylo. Ale to je trochu mimo děj. V naší kreativitě a možná i kvůli tomu, že na nás už třetí den v kuse svítilo slunce, z čehož jsme začínali šílet, jsme opřeli kusy dřeva o ty balvany a začali na ně házet kameny, dokud se nerozlámaly na menší použitelné kusy. Sledovat čas jen podle světla bylo nemožné, ale myslím si, že nás to zabavilo aspoň na hodinu.
Poté, co jsme rozdělali oheň, si myslím, že nám oficiálně trochu hráblo. Vlastně ani nevím, kdo co dělal, někdo chodil po pláži a zkoumal detaily, někdo se jen tak procházel kolem kempu. Ale asi jsme všichni už byli přetažení ze slunce. Já jsem se koukal, jak dezorientovaný Max tluče kostí z velryby do kamene. Vůbec nevím proč, ale upřímně si myslím, že ani Max v ten moment nevěděl proč.
Po večeři, která byla jen ze zbytků, co nám zbyly z obchodu na začátku výletu, jsme si šli lehnout. Ne nutně proto, že bychom byli unavení, ale protože kromě vypíchnutí očí to byla jediná možnost, jak se schovat před sluncem.